Poslední společný týden

Čas společného života se nachyluje. Na obrázku nevidíte štěňátka, jak vyhlížejí nové domovy, kdepak!! Tam vidíte bandu nezbedníků, kteří vymýšlí, jak proniknout ven a dělat neplechu!!

A co vidím já, tak to, jak je Artemis nádherná. Ta Veronika měla (sakra) ZASE pravdu!!

Abychom nepropadali sentimentu, musím s pravdou ven, a až mi bude smutno, a ono mi bude smutno, tak si to sem přijdu přečíst. Ona ta štěňátka nejsou jen roztomilost, láska, radost, je to hlavně hodně práce, starostí a někdy i strachu, aby se jim něco nestalo, aby něco nesežrala či si nepřihodila nějaký úraz. 

Den u nás začíná tím, že s prvním nádechem po probuzení se ve mně okamžitě sepne režim "maniakální uklízečka". Pohled ze schodiště dolů do té jámy lvové mi říká, že zácpa se opravdu nekoná, ledviny jedou na plné obrátky a úspěšnost zásahu na položené savé tréninkové podložky, říkejme jim plíny, je slušná. Rozjetý režim uklízečka se ale rychle dostává do konfliktu s režimem krmička, který se sepne po vokální výzvě z hrdel těch chlupatých roztomilých bestií. A to jsem ještě nesestoupila ze schodiště, kde jsem stále za provizorní brankou a nikdo na mě nemůže. 

Při vstupu do obýváku (rozuměj jámy lvové) mám okamžitě na nohou zavěšených všech sedm plyšáků, někteří jsou zakousnutí, jiní se snaží o mé vyzutí z pantoflí, každopádně normální chůze je nemožná, takže se pohybuji jako na lyžích. Bohužel bez hůlek. Do toho ta, co tohle porodila, se domáhá vypuštění ven, což tedy není logisticky jednoduché, neb vypustit do zahrady chci jen jí samotnou a ne celý gang. Ten až po hermetickém uzavření venkovního vymezeného prostoru prostého všeho nebezpečného. 

Po opadnutí první vlny nadšení po opětovném setkání po nekonečně (pro ně dlouhé, pro mě krátké) noci se všichni nakrmí. A toto je jediný okamžik, kdy odhazuji roli krmičky a měním se na turbouklízečku. Po položení poslední čisté plíny napapaní pejsci pokládají první bobek nového cyklu a jedeme nanovo.