5.února

Okamžik, který mě nepřestává dojímat, je chvíle, kdy se připravuje jídlo. Všech sedm štěňat se usadí kolem mých nohou. Nejdříve probíhá  jejich hemžení, ale pak najednou usednou, utichnou a tiše se na mě dívají. Nikdo nevydá ani hlásku. Je naprosté ticho, které je až nadpozemské. Sedm párů očí ke mně vzhlíží a v ten moment zapomenu na všechny ty hromádky, loužičky, rvačky mezi sebou, na svojí únavu hraničící s vyčerpáním (musela jsem odběhnout vysát další louži, zde už slovo loužička nevystihuje rozsah "nehody", a sebrat dvě hromádky). 

Chladné počasí neumožňuje delší pobyt venku, který by prospěl všem. Těším se na jaro, na teplejší dny, kdy budou prckové běhat po zahradě, ideálně ne po té mojí, ale po zahradách svých nových domovů. Pár jich asi přečká jaro se mnou, možná i léto, možná i dlouhá léta, kdo ví. Necháme to osudu.