Předvečer předvečera Nového roku

30.12.2023

Probudila jsem se s pocitem, že nastupuji do služby 24/7 na JIPu. Měření teploty, vážení, převlečení prostěradel, příprava jídla pro matku. Jistá odlišnost od zdravotnického personálu je v tom, že sestřičky nejsou v polobdělém stavu vláčeny po zahradě a nezamotávají se vodítkem okolo stromů a také pravděpodobně nemusejí své pacienty odrazovat od vyhrabávání děr. Pak už je to zase podobné: hygiena, krmení. Pračka se roztáčí a s ní celý denní koloběh.

Radost mi udělalo vážení štěňátek. Některá se dostala nad porodní váhu, většina přibrala od předchozího dne a jen jedno zůstalo na předešlé váze. Vše zapsáno v tabulce, kterou se pokusím přenést k záložce Štěňata vrh A, ale asi ne dnes.

Se svými dětmi si klademe otázku: smrdí to tady? Nebo je jen cítit to naše domácí štěstí? Pro jistotu tady celý den pálíme svíčku s vanilkovou vůní, ale vůně štěstí tady vše přebíjí...

Během dne se snažím Corince podstrojovat. Je třeba najít nějakou rovnováhu, aby dostala vše, co potřebuje. Bylo mi až líto vlastního syna, který se těšil na to selské kuře...

Napadlo mě, jestli moje tělo pod vlivem událostí, taky neprodukuje vyšší dávky oxytocinu.. Ale hned tuto myšlenku zapuzuji. U zpráv nepláču, ač důvod by tu byl.